Dům u lípy - centrum komunikace, setkání a společenství

Archiv akci a fotogalerie > Přednáška - Nejmilovanější svátek dětí
  • Přednáší: Josef Dvořák
  • Kdy: v úterý 18. prosince v 18:00
  • Kde: DŮM U LÍPY, náměstí Mikuláše z Husi

Tentokrát nás Josef Dvořák seznámil s historií vánoc a Božím hodem vánočním - 25. prosince. Ten bývá považován za datum Ježíšova narození. V Bibli ovšem toto datum nenajdeme. Kde se tedy vzalo? Bylo to zajímavé téma v dnešním konzumním a uspěchaném předvánočním čase. Proto něco málo z této přednášky vám, pozorným posluchačům, zanecháváme v tomto stručném článku...

Fotogalerie

O HISTORII VÁNOC

Roku 312 zvítězil Konstantin nad svým protivníkem Maxentiem a nastoupil na trůn. Rok na to vydává edikt milánský, jímž povolil křesťanství. Proti pohanským zvykům byly postupně zaváděny hodnoty jiné - křesťanské.

Staří římští bohové byli už přežitkem minulosti. Živé a silné bylo náboženství sluneční. Za starých římských časů nemělo Slunce v římském náboženství významnou roli. Kult Slunce přežíval v bohu Héliovi. Teprve později, v době císařské, se po roce 200 do západní říše římské šíří z východu nový kult Slunce. Měl své kořeny v syrské oáze Emesa.

Emesa byla rodištěm císaře Septimia Severa (193-211) i jeho ženy Julie Domny, která byla dcerou tamního velekněze Slunce Basiana. Jejich syn, nazývaný Elgabal, byl v slunečním kultu pečlivě vychován. Roku 218 se stal Elgabal císařem, ovšem předně se cítil být knězem Slunce. Dal do Říma dopravit posvátný kámen Slunce z Emesy, a na Palatinu pro něj vystavěl chrám. V něm konal různé orientální obřady. Ty byly římské tradici zcela cizí, Římany hluboce pohoršovaly. Elgabal se snažil kult Slunce Římanům vnutit násilím, tak došlo k povstání, které Elgabala smetlo po čtyřech letech vlády z trůnu. Jeho nástupce a synovec Severus Alexander (222- 235), si nedovolil pokračovat ve strýcově stopě.

Přesto bůh Slunce postupně přitahoval stále více tehdejší císaře z dvojího důvodu, z náboženského i politického. Kult Slunce císařům napomáhal ideologicky sjednotit říši a posílit jejich božské postavení. Toho využil císař Aurelian (270-275). Jeho vláda sebou přináší oživení slunečního kultu v celé říši. Dělá to opatrně, neruší jiné bohy a kulty, ale snaží se ukázat, že v nich byl ctěn bůh Slunce v nedostatečném poznání. Poté zavedl nový svátek na den 25. prosinec. Toto datum bylo odedávna považováno za posvátný okamžik zrození východních slunečních božstev, tedy zimní slunovrat byl okamžik, kdy Slunce až dosud stále více pohlcované tmou, vítězí, rodí se znovu a začíná stoupáním po obloze projevovat svou rostoucí sílu.

Bůh Slunce byl dárcem světla, tedy života. Křesťané římské společnosti ponechali svátek i datum a změnili jeho obsah: Slunce není bůh. Skutečný Bůh se ukázal skrze život Ježíše. On je světlo - přemožitel temnot smrti, vzkříšený Kristus. Jeho příchod do našeho světa si budeme připomínat právě 25. prosince. Tak se zrodil nejmilovanější svátek dětí.

A jaký je smysl Vánoc? Slůvko Vánoce se do naší kultury dostalo z německého Weihnachten – svaté, posvátné noci. Svaté znamená jiné. Jaký je smysl té jiné - posvátné noci, kdy se narodil Ježíš v Betlémě? Podle Bible, přesněji podle evangelia Matouše, tu noc naplnil židovský Bůh Hospodin svůj slib: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“ Bůh Hospodin nepatří mezi Olympské bohy, kteří podle řeckých představ ze svého nadhledu nahlíželi na lidské životy někdy pobaveně, jindy rozhořčeně. Bůh Hospodin se nevejde ani do abstraktních filozofických představ římských myslitelů. Pokud chce člověk něco o tom Bohu Hospodinovi vědět, je třeba, aby naslouchal příběhu o životě Ježíše Krista. Z něj lze zaslechnout, že Bůh se stal člověkem, byl jedním z nás.

Naše kultura by byla hluboce ochuzena, kdyby nebylo Vánoc. Jejich nejhlubší obsah vystihuje židovská pohádka ...

Bajka o beránkovi

Bůh stvořil nádherný svět. Leč přichází za Ním lev: „Bože, ty jsi stvořil slona silného a já nemám, jak bych se mu vyrovnal“. „Co pro tebe mohu udělat“, zeptal se Bůh. „Dej mi zuby a drápy“, odpověděl lev. A Bůh mu vyhověl. Postupně za Bohem přichází další šelmy a také chtějí zuby a drápy. Přišla i antilopa: „Bože, dal jsi šelmám zuby a drápy, jak se jim mohu bránit? „I ty chceš zuby a drápy?“, zeptal se Bůh. „Ne, stačí mi rychlé nohy, abych mohla utéct“. Tak dostala antilopa rychlé nohy. Poslední přichází beránek. „Bože, dej mi něco, čím bych všechno to zlo překonal“. Bůh se zeptal: „Také chceš zuby a drápy?“ „Ne Bože, vždyť víš, že se zlem se nedá prát, vždy nás přemůže, je silnější“. „Tak chceš rychlé nohy?“ „Ne, vždyť víš, že před zlem nelze utéci, vždycky nás dožene, Ty jsi Bůh, tedy víš, čím lze zlo porazit“. Bůh dal beránkovi tři vlastnosti: ochotu trpět, odpouštět a ochotu obětovat se. To jsou tři nepostradatelné předpoklady pro rozšiřovaní života, které vneslo do našeho světa nemluvňátko z Betléma.

Publikační systém Storm